Jídelní lístek 26.9. –30.9. 2016

V závorkách jsou uvedena čísla , která značí konkrétní alergen obsažený v jídle
Přehled alergenů visí v jídelně na nástěnce

Pondělí
Polévka čočková s červenou paprikou
Švestkové knedlíky s tvarohem nebo mákem (1,3,7)
Ovoce, mléko, čaj (7)

Útery
Polévka zeleninová skapáním (3,9)
Vepřový guláš s těstovinami (1,3)
Mrkvové špalíčky, mléko , čaj  (7)

Středa
Svátek

Čtvrtek
Polévka  zeleninová s rýžovými vločkami (9)
Pečené krůtí medailonky, brambor vařený,dresing
Teplá zámecká zelenina
Mléko, čaj  (7)

Pátek
Polévka bramborová s nočky (1,3)
Hovězí kostky na slanině, dušená rýže (1)
Ovoce, mléko, čaj (7)

 

Nabízíme možnost využívat pitný režim po celé dopoledne celkem za 100,- na celý školní rok, tj. 10,- Kč/ měsíc.

Částku lze složit ve školní jídelně.

Na kole dětem

NaKoleDetemVe středu  8. června jsme se na chvíli připojili k sedmé etapě veřejné cyklotour Na kole dětem. Smyslem akce je podpořit děti s onkologickým onemocněním. Na startu v Sušici byl náš pan ředitel Josef Pouch, který projel s pelotonem celý úsek do Čimelic, za Miroticemi (u Strážovic) pak čekali na peloton někteří žáci z deváté třídy, a to převážně chlapci (Tomáš Biskup, Petr Gottfried, Josef Holý, Jakub Pavelka, Jan Pobříslo, Jan Svach, Pavel Štěpánek, Tomáš Švec), dívky reprezentovala Magdalena Kulasová a doprovod tvořili třídní učitel Vladislav Linhart, Marie Filipová a Jana Kubátová. V Miroticích jsme se krátce zastavili u školy a pokračovali jsme přes Smetanovu Lhotu do Čimelic, kde nás přivítaly děti z naší školy a kde také na všechny cyklisty čekalo občerstvení a osvěžení. Pro zúčastněné žáky i učitele to byl jistě zajímavý zážitek, protože ne každému se podaří projet si alespoň malý úsek se skutečným pelotonem a vyzkoušet si jízdu v takových podmínkách, třebaže nešlo o žádný závod. V Čimelicích jsme byli svědky toho, jak starosta obce Vladimír Bouček, který úsek projel rovněž až ze Sušice, předal vedoucímu cyklotour Josefu Zimovčákovi symbolický šek na deset tisíc korun jako příspěvek na léčbu dětem s onkologickým onemocněním.

-jak-

Dětský den z pohledu žáků 4. třídy

Ráno 2. června jsme se sešli před školou. Byly tam super atrakce. Např. běh s medicinbaly, prší, vykreslování obrázků, chytání papírových ryb, střílení z kuše, kopání do branky, střílení z pistolí, házení dřevěných kroužků na kůly a to nejlepší – angličtina. Na angličtině jste si buď vybrali papír, na kterém bylo napsáno nějaké slovo, a na to jste měli vymyslet větu, nebo vás zkoušeli ze slovíček. Na těch hrách si děti vydělaly papírky, jakoby penízky. Červený papírek byl pětikoruna, zelený dvě koruny. Koupila jsem si fixy, tetovačky. Terezka mi koupila sloníka z keramiky a Nelča mi dala krásné brčko a ještě bonbony. Super den.

Katrina Tesková

Dětský den se mi moc líbil, protože jsem soutěžila na různých hrách a potom jsem si došla do krámku a tam jsem si koupila nějaké hračky. Nejvíc se mi líbila hra, kde jsme měli pruty z klacku a chytali jsme papírové rybky. A nebo jsme na zemi skákali panáka. Ale hezká hra byla i ta, kde jsme si procvičovali angličtinu. Celý den se mi hrozně líbil.

Iveta Pavlíčková

Tenhle Den dětí se mi líbil. Byly tam různé soutěže, například skákat panáka, střílení z dřevěné kuše a hrát prší. Na tom jsme vydělávali barevné papírky a za ně jsme si kupovali krásné věci.

Nela Geschvandtnerová

Domov Rakovice

Ve čtvrtek 2. 6. 2016 jsme se my herci z dramatického kroužku vydali do Domova v Rakovicích zahrát pohádku Dvanáct měsíčků nacvičenou podle filmu Tři bratři. Velkou část herců a zpěváků tvoříme my deváťáci, ale vystupují i děti z ostatních tříd (6., 7. a 8. třída). Tato pohádka je trochu jiná tím, že je zpívaná, a proto je o dost náročnější. Trénujeme ji už od ledna a dává nám to poměrně zabrat. Noty jsou těžké na vyzpívání a na udržení se. A to víte, s trémou je to pro nás o to horší.

Po obědě jsme se vydali od školy pěšky přes zadní část Rakovic až k Domovu. Tam nás uvítali a hned jsme se pustili do práce. Převlékli jsme se, zopakovali části textu a s třesoucíma se rukama a hlasem jsme začali. Průběh byl velmi složitý. Diváci z Domova s Alzheimerovou nemocí byli usazeni podél tří stěn sálu a my jsme se museli stále otáčet, aby nás slyšela i druhá strana. Varhany, na které hrál pan Vondrášek, byly velmi hlasité, a tak nás nebylo pořádně slyšet. Po celé vystoupení jsme neudělali chybu, pokud nepočítáme vystrašené hlásky. Po představení jsme slyšeli dobré ohlasy, ale i špatné. Nejvíce mě pobavilo, když jedna babička na vozíku seděla vedle vysoké paní, která se předklonila, a ta první paní jí povídá: „Uhni, nevidím!“ To mi udělalo velikou radost. A úsměv se dostavil i podruhé, když jsem odcházela a šla jsem okolo paní na vozíčku a slyšela jsem, jak říká s velkým úsměvem: „To bylo hezké!“ Nic jiného Vám neudělá takovou radost, jako když někdo ocení vaši práci. A to mi věřte, že my tvrdě makáme. Jako profesionálové. Kdo by jinak zvládl dvě pohádky za rok. Velmi mě to baví, hlavně když tím uděláme radost někomu jinému. I když se budeme muset do konce června ještě o hodně zlepšit, myslím si, že se představení v Domově povedlo, protože zpívat a do toho hrát není nic lehkého.

Chtěli bychom poděkovat paní učitelce Filipové za její ochotu s námi cvičit a dík patří i všem hercům, se kterými se zlepšujeme a zvládáme to s úsměvem. A tímto bych Vás ráda pozvala na Hvížďalku v Čimelicích, kde se sejdeme 24. 6. 2016 v 18:00 u muzikálu Dvanáct měsíčků.

Irena Filipová

SANANIM KARLOV

„Žil jsem na ulici, sháněl jsem peníze jen na drogy a pití……., ale teď je to jinak, teď žiji zde, v léčebně Karlov, kde jsou sice tvrdá, ale nezbytná pravidla.“ Takto nám Tomáš, třiadvacetiletý klient léčebny Karlov, vyprávěl svůj příběh, když jsme se sesedli ve „Velké komunitě“, jak oni sami tu místnost nazývají. Zde nám paní vedoucí Marcela Harbáčková vyprávěla o tom, jak to ve zdejší léčebně funguje, a dva mladí lidé, Justýna a Tomáš, nám vyprávěli, jak se ke drogám dostali a co se stalo, že se nakonec dostali sem, do protidrogové komunity Karlov. Byly to příběhy lidí, co si sáhli až na dno, ale našli v sobě odvahu s tím něco dělat. Říkal jsem si: „Ti už něco zakusili,“ a zároveň jsem si umínil, že na drogy se nikdy ani nepodívám. Řekl bych, že tyto příběhy nenechaly nikoho na pochybách, že drogy a pití nejsou nic dobrého a jen hlupák se nechá přesvědčit od údajného přítele, že je to super a že se nic nestane. Není to pravda. Jak tomu jednou podlehnete, je z toho boj na celý život a ti, kteří drogám podlehli, vám to potvrdí. „… ale kdybych věděla, jaké to bude dál, tak bych hned sfoukla tu první čáru ze stolu a řekla bych: Tak o tohle teda nestojím.“ Tak zněla poslední slova příběhu Justýny, která je v Karlově již osm měsíců a za pár dní jí bude osmnáct let.

Jinak Karlov jako takový je velice pěkný statek se vším všudy, od hospodářských zvířat a drůbeže, přes záhony se zeleninou, až po obyčejnou venkovskou kadibudku. Statek se nachází na kraji lesa kousek za Smetanovou Lhotou a já, třebaže v těchto místech žiji už od narození, jsem netušil, že tam něco takového vůbec je. Léčebna Karlov má kapacitu asi kolem 20 lidí včetně matek s dětmi. Mají tam den rozplánovaný na každou hodinu, a když někdo něco zapomene, zkrátka když si zaslouží trest, dostane hodinu práce navíc. A jak říkala paní Marcela, když začínáte ráno v 6:30 a končíte v 19:00, tak si každý rozmyslí, jestli chce potom ještě hodinu navíc pracovat……

Pavel Štěpánek

Exkurze do Protidrogového terapeutického centra v Karlově

V pondělí 6. 6. jsme se za doprovodu zástupkyně ředitele paní Ivany Zieglerové a pana Vladimíra Králíčka vydali z Čimelic přes Smetanovu Lhotu do Karlova. Protidrogové centrum Karlov vypadá jako statek. Klienti zde pracovali u zvířat, na záhonech apod. Celý statek nám ukázal klient jménem Tomáš, který se tu léčí už 5 měsíců. Poté jsme přešli do velké místnosti, kde se klienti schází každé odpoledne, kde si vyříkávají různé problémy s ostatními klienty nebo si povídají o své minulosti. Usedli jsme a vyslechli pravidla léčebny a samotné příběhy klientů (Tomáše a Justýny). Jejich příběhy zde nebudu popisovat, protože je to jejich osobní věc. Jejich léčba trvá 8 měsíců a po léčbě přejdou na chráněný pobyt, který trvá dalšího půl roku a je mimo tuto léčebnu. Samozřejmě klienti nejsou drženi po celých 8 měsíců v léčebně. Už od začátku mají povolené návštěvy, to znamená, že za nimi rodina může jezdit. Po nějaké době mají klienti povolené vyjížďky mimo léčebnu. Mohou jezdit za rodinou, do města nebo i do práce. S marihuanou ani s jinými drogami nemám zkušenost, protože mám normální kamarády, kteří tyto věci nenávidí a vyhýbají se jim. Mé pocity z léčebny byly trochu pozitivní. Ale rozhodně bych tam nechtěl skončit.

Tomáš Bašta

Atletika pro 1. stupeň

V pátek 27. 5. se u nás v Čimelicích konaly  každoroční atletické závody I. stupně. Závodů se zúčastnily 3 základní školy – pořádající ZŠ Čimelice, dále ZŠ Mirovice a ZŠ Chraštice.

Soutěžilo se v 5 kategoriích a ve 4 disciplínách. Do první kategorie patřili žáci první třídy, chlapci i děvčata dohromady, do druhé kategorie žáci druhé třídy, taktéž chlapci a dívky, a tak to bylo i ve třetí kategorii. Ve čtvrté kategorii byly dívky ze čtvrté a páté třídy a v poslední páté kategorii soutěžili chlapci čtvrté a páté třídy dohromady.

Závodilo se ve čtyřech disciplínách. Sprint, vytrvalostní běh, skok do dálky a hod kriketovým míčkem. Závodníci se snažili ze všech sil! Bojovali ve všech disciplínách, i když některá nepatřila mezi nejoblíbenější.

Musíme pochválit i naše deváťáky, kteří nám byli k dispozici. Někteří pomáhali na jednotlivých stanovištích, jiní pečovali o závodníky, chodili s nimi po jednotlivých disciplínách, zkrátka se o ně po celé závody starali.

Nejlepší tři získali diplom, čokoládu, bonbony nebo čokoládovou tyčinku. Vyhlášení s předáním diplomů provedl ředitel ZŠ Čimelice pan Josef Pouch s pořádajícím učitelem panem Vladislavem Linhartem a sladkosti předala a za skvělé výkony poblahopřála paní učitelka Václava Karasová.

Počasí nám po celé dopoledne přálo, sluníčko svítilo. Atletické závody se všem zúčastněným líbily a již se těšíme na další ročník.

V.Karasová

Exkurze do České televize a návštěva Národního divadla

V pátek 3. 6. 2016 jsme jeli ve složení 41 dětí a 4 vyučující do Prahy, konkrétně do Národního divadla, České televize a na Nový Smíchov.

Náš výlet jsme začali prohlídkou Národního divadla, kde jsem byla osobně úplně poprvé. Už zdálky se mi líbilo.  A uvnitř vypadalo ještě nádherněji. Museli jsme vystoupat docela dost schodů, abychom se podívali úplně nahoru na terasu, kde byl úžasný výhled na Hradčany, který se líbil všem. Fotili jsme si především sochy bohů a múz, které byly na terase výborně vidět. Dále jsme si byli prohlédnout sál, do kterého jsme měli večer jít na hru Naši Furianti a který se mi líbil z Národního divadla nejvíce.

Po prohlídce Národního divadla jsme vyrazili na Kavčí Hory, kde nás nejprve čekalo zpravodajství ČT. Nejvíce nás asi zaujala celá zelená místnost – studio, kde se točila například Toulavá kamera. Jakmile jsme skončili prohlídku ve zpravodajství, zamířili jsme o pár metrů dál do druhé budovy. Naši průvodci nás nejdříve vzali do víceúčelového sálu. Tam nám pustili film, který byl takovým malým průvodcem budovou ČT. Dále jsme se podívali do studií, kde měli kulisy a různé věci pro natáčení třeba Kouzelné školky, Planety Yo a různých dalších pořadů. Asi nejlepší v ČT bylo to, že jsme se mohli podívat na natáčení Studia Kamarád. Dokonce někteří z nás tam chtěli i pomáhat.

Ve studiu jsme pobyli docela dlouho, a tak jsme museli pokračovat v našem výletu.  Přišel čas na jídloJ na Novém Smíchově, kde si asi každý zašel do fastfoodu. Čas na nakupování jsme měli do 17:45, v tu dobu jsme měli jít k autobusu a tam se převléknout. Popravdě převlékání bylo na tomto výletě nejhorší, protože jsme se všichni mačkali v autobuse. Ale nakonec jsme se úspěšně převlékli do společenského oblečení a autobus nás zavezl k Národnímu divadlu, na které jsem se tak dlouhou dobu těšila. Už jsme seděli a čekali jen na přestavení. Sál byl obsazený do jednoho místa a potom už začali hrát. Tolik slavných herců jsem ještě neviděla. Opravdu jsem byla nadšená – hrál tam například Miroslav Donutil, Václav Postránecký, Jiří Štěpnička, Ondřej Pavelka nebo David Prachař. V inscenaci nechyběl humor. Když představení končilo, vůbec se mi nechtělo z divadla odcházet.

Tenhle výlet byl podle mě ten nejlepší výlet v mém životě.

Anna Ševčíková

Páťáci na Královské cestě

Páťáci na Královské cestě28.dubna se naše pátá třída vydala do Prahy. Vyjeli jsme v 8 hodin a do Prahy jsme dorazili v 9:05. Jeli jsme okolo Barrandova. Viděli jsme i vysílač Cukrák. Cesta byla zábavná díky Štěpánovi a Jirkovi a díře v sedadle. Pan řidič nás vysadil vedle hlavního nádraží. Prošli jsme hlavním nádražím a došli jsme na Václavské náměstí. Tam jsme se nasvačili a šli jsme ke Stavovskému divadlu. Cestou jsem si koupil horkou čokoládu a hrála tam kapela, která hrála jen na dechové nástroje.

Když jsme došli ke Stavovskému divadlu, paní učitelka Filipová nám vyprávěla zajímavost, že toto divadlo se liší tím, že místo červených sedadel jsou modrá. Pak jsme zamířili směrem k Prašné bráně. Vedle Prašné brány bylo divadlo Broadway a Hybernia. Od Prašné brány jsme se vydali k místu, kde kat Mydlář popravil 27 českých panovníků. Pak jsme se šli podívat na dům U Zvonu, kde bydlela Eliška Přemyslovna s Karlem IV. Pak jsme se šli podívat na orloj, zrovna jsme to stihli tak, že bylo 13:58, takže jsme viděli to, jak kostlivec zvoní a dvojice svatých probíhají v okýnkách. Pak jsme šli směrem ke Karlovu mostu.

Paní učitelka Filipová nám vyprávěla, že uprostřed Karlova mostu byl do Vltavy shozen Jan Nepomucký. Pak jsme vyrazili na Pražský hrad. Šli jsme po schodech nahoru a uprostřed byl pan bezdomáč žebrající. Vyšli jsme nahoru na Pražský hrad. Zašli jsme i do chrámu sv. Víta. Strašně se mi líbily vitráže. Pak jsme šli zas dolů po schodech a do stanice metra. Měli jsme problémy s kupováním lístků. Jana na jezdících schodech vypustila hlášku: „Jé, to se mi líbí.“ Jeli jsme ze stanice Malostranská na Muzeum a šli jsme do KFC. Objednal jsem si křidýlko z kuřete a vůbec mi nechutnalo. Žádné maso a hromada mouky. Najednou se objevily černé mraky. Pak jsme šli zas k hlavnímu nádraží, ale auta čekala na Smíchově, tak paní učitelka zavolala, ať přijedou.

Cesta zpátky byla strašně zábavná, skládali jsme věty, ale tak, že každý řekl jedno slovo. Nakonec z toho vyšlo, že jsem měl dítě s Blaženou Kopečkovou, pak kamion vjel do pekelné ohrady a komín kouřil trávu. Přijeli jsme do Čimelic, vylezli jsme z auta a mně se zamotaly nohy a spadl jsem. Rozloučili jsme se a šli domů. Já přišel domů, lehnul si na gauč a spal. Výlet se mi moc líbil. Těším se, až pojedeme do pražské ZOO.

Josef Vaněček, žák 5. třídy