IMG_20190517_123223

Letištní exkurze a kulturní zážitek v Praze

IMG_20190517_113617Zataženého rána, 17. května v pátek, se kolem 9. hodiny schází druhý stupeň ZŠ Čimelice za sportovní halou, vybaven baťohy a společenským oblečením, připraven vyrazit a užít si den plný zážitků. Přijíždí autobus, usazujeme se na svá místa a vyrážíme na cestu. Cesta naštěstí není nijak dlouhá či jinak sužující. Je příjemné chladno a v celku i pohodlí. Většina žáků samozřejmě debatuje, někteří i velmi vášnivě: „Jaké to bude na letišti?“ „Jaký bude ten muzikál?“ a podobně. Další odpočívají, či i spí. Někteří holdují svým mobilním zařízením a například se koukají na film.

Po zhruba hodině jízdy jsme se přehoupli s autobusem přes horizont a před námi vyvstává majestátní stověžatá Praha – Mater urbium – Matička měst. Za pár chvil se ocitáme před velkým komplexem letiště, dříve zvaným Ruzyně – díky svému umístění – dnes přejmenovaným po Václavu Havlovi – spisovateli, disidentovi, prvním prezidentu nově svobodného státu, humanistovi a morálním idolu. Přijíždíme o hodinu dříve, což znamená hodinu čekání. Čekáme v hale, kde jsou samozřejmě sedačky, automaty, toalety, informační centrum, ba i malá restaurace. Uprostřed je malý model letiště, z onoho temného roku 1968. U něho cedulka s přesně zapsanými událostmi po sobě jdoucími. Například přílet sovětského speciálu, zastavení provozu, přílet letadel s výsadkáři patřícími k elitním jednotkám a tak dále.

Hodina uběhla, přichází pan průvodce. Rozdává nám cedulky, kterými se můžeme identifikovat jakožto exkurze, a vysvětluje nám, co a jak. Dle předpisů nás musí odbavit. Tudíž pásky, hodinky, řetízky a podobné do baťohu a sundat bundy a mikiny. Jednou rukou drže své věci, druhou mé kalhoty, aby mi nespadly, pokládám věci na pás a procházím detektorem. Mezitím baťoh projíždí skenerem. Musím uznat, že i přes vědomí, že nejsem dealer, terorista či jiný společnosti nebezpečný člověk, mám poměrně zrychlený tep při průchodu detektorem. Naštěstí vše je v pořádku. Spolužák za mnou takové štěstí nemá a „pípá“. Ostraha bere papírek, přejíždí mu ruce, aby zjistili, zdali má nějakou výbušninu. Dobře pro něj, nemá. Vcházíme do místnosti pro soukromé lety, kde nám je dopovězen zbytek informací. Instruktáž skončila, vycházíme z budovy a nastupujeme do malého autobusu, již připraveného pro nás. Motor zaburácel a jedeme. Jezdíme po letišti, kolem hangárů, uzemněných letadel, helikoptér. Jsou zde stále třeba i staré totalitní hangáry. Pokud jsem slyšel správně, tak první asfaltové cesty zde vybudovali až nacističtí okupanti.

Máme štěstí! Zrovna přistává kolos. Onen Airbus 380 společnosti Emirates.  Úchvatný pohled. Gigant přistává, najíždí k terminálu, kde jsme již my připraveni pozorovat tento výjev. Za motory je vidět ta ohromná síla, která tento palác táhne. Do kabiny vidět není, je moc vysoko. A tato masa za miliardy se valí přímo na nás. Otevírají se dveře autobusu, abychom mohli slyšet hukot motorů. Za moment má letištní personál vše připraveno a cestující začínají vystupovat. Chodí a chodí. A pořád chodí. Kapacita je pořádná. Pokračujeme v prohlídce. Jedeme k dráze. Letadla přistávají a vzlétají. Když přistávají, objeví se na obloze malá tečka světla, která se neustále přibližuje. Zlehounka dosedá na dráhu a míří k terminálu. To když vzlétá, to se rozjíždí, motory naplno a těsně před koncem dráhy se odlepí od země.

Autobus znovu startuje, jedeme k hasičům. Jako na potvoru mají zrovna výjezd, takže vidíme jen prázdné garáže. Tito jsou speciálně vycvičeni. Do 45 sekund musí vyjet z garáže a do 3 minut musí být na jakémkoliv místě v tomto rozlehlém areálu. Odtud jedeme již zpět. Tam, kde jsme nastupovali. Velmi zajímavá exkurze. Viděli jsme též spoustu cizích letadel. Například Ural airlines – ruské, Hainan- čínské, British airlines a podobně. Jediný nešvar, tak možná to, že ve vozidle bylo poměrně dusno a horko. Vycházíme z letiště a hned zase nastupujeme do našeho autobusu. A s ním míříme do nákupního centra Nový Smíchov. Myslím, že není třeba popisovat nákupní centrum. Většina se najedla, něco si koupila a procházela se.

Zlatý hřeb dne. Jdeme k autobusu a v něm se převlečeme do společenského oblečení. Abychom reprezentovali. Pěšky vyrážíme od Národního divadla směrem k Divadlu Kalich. Samotná cesta je opravdu dechberoucí. Stačí se zbavit těch ohavných reklam, aut, mas lidí a podívat se nahoru. Riskujete náraz do člověka, značky či zábradlí (osobní zkušenosti), ale stojí to zato. Architektonický skvost, který se podařilo v Praze vybudovat, je nádherný. Přicházíme do Divadla Kalich, které je logicky spřízněno s Českobratrskou církví evangelickou. V hale je horko, dusno a přelidněno, ale v sále už je poměrně čerstvá dávka kyslíku.

Ve hře bylo dost známých tváří, ale nedovolím si ani tipovat jména. Muzikál o Johance z Arku. Mne osobně to zaujalo jen díky historickému podtextu. Mne na muzikály zkrátka neužije. Upřímně, ke konci jsem si přál, aby už ji konečně upálili :-) . Následně cesta k autobusu a jízda domů. Výlet hodnotím jakožto poučný i zábavný. A z doslechu od mých spolužáků si myslím, že tento názor není jen můj.

Roman Kajer

IMG_20190517_123223 IMG_20190517_113635 IMG_20190517_174014

Autor příspěvku: zscimelic